O blokádě v lese a „blokádách“ v nás

2. 8. 2011

Navštívil jsem dnes aktivisty a příznivce Hnutí Duha blokující těžební činnost u Modravy (NP Šumava).

Co mne k tomu vedlo? Významnou část svého života jsem žil na Šumavě, dokonce jsem byl chvíli zaměstnancem Národního parku. A i když dnes nepracuji přímo jako lesník, cítím se jím být, protože jsem se tento obor studoval, a také jsem léta byl lesníkem. Koneckonců, žiju na samotě v lese, a mám k němu tedy blízko nejenom jménem. No a v neposlední řadě jsem také místopředsedou jihočeské krajské organizace Zelených, a Šumavu mám jaksi v „popisu práce“…

Na Modravu jsem se vydal až po dohodě s blokádníky, a cestu jsem tedy od nich znal. Nicméně mne potěšilo, že když jsem se zeptal paní v informačním centru na Modravě, ochotně mi v mapě ukázala, kudy se tam dostanu – byť z akce nebyla nadšená. Samotná lokalita, o záchranu které vede Hnutí Duha boj s vedením Správy NP, se nachází cca 4 km od Modravy, u Ptačího potoka. Asi 2km po asfaltu, pak asi stejně daleko rozmočenou lesní cestou do kopce, s ruksakem s celtami pro blokádníky. Příjemná procházka, při které potkávám dvě naložené soupravy rakouského dopravce plně naložené dřevem, několik automobilů se strážci a zaměstnanci Národního parku, jednoho loupače stromů „nastojato“ při práci, a několik pěších turistů.

Na místě samém mne pak čeká parta asi šesti lidí, kteří jednak „drží hlídku“, jednak se snaží komunikovat s kolemjdoucími turisty. Poznávám mezi nimi Jaromíra Bláhu, patrně duši tohoto podniku, a seznamuji se s ním. Za chvíli na to už jdeme na prohlídku terénu – oblast, ve které dělníci začali kácet je totiž mimo značenou stezku. Neporušujeme přitom zákon – jsme ve druhé zóně, kde je pohyb osob povolen i mimo chodníky. Trochu se divím, jak striktně Jaromír tyto hranice dodržuje: jakmile jsme přišli k hranici první zóny, ani do ní nevkročil: „Na rozdíl od vedení Národního parku, my zákony dodržujeme“, okomentoval můj údiv: les je totiž na pohled úplně stejný před i za hranicí první zóny. „Je to jedna z těch mnoha malinkých prvních zón, které jsou problémem NP, bylo by dobré vytvořit úplně novou zonaci, jednu nebo několik málo prvních zón rozumné velikosti, s nárazníkovými pásmy kolem nich, se stanovenými termíny jejich rozšiřování“, dodává Jaromír. Nezbývá než souhlasit, a nahlas se divit, proč tomu ještě tak není, když tato otázka se protřásá už dvacet let…

Po chvíli chůze podmáčeným asi osmdesátiletým lesem, s metrovým borůvčím, občasnými nálety a porosty mladých stromků se dostáváme k místu s poraženými stromy. Asi polovina je jich odkorněná, tu druhou polovinu dělníci odkornit nestihli. „Dělníci odešli, jakmile jsme se tu objevili. Možná to nebyli Češi, možná nebyli řádně přihlášení u úřadů, to nevíme. V každém případě, jejich práce svědčí o tom, že to nebyli profesionálové.“ Tak to musím potvrdit: stromy jsou naházené, kam snáz padly, žádné směrování, žádná snaha vyhnout se už rostoucím náletovým stromkům vysokým až dva metry. Na kmenech stromů jsem si všiml závrtů od kůrovce, a jaksi z profesionální deformace nožem sloupávám kus kůry, koukám se na stadium vývinu brouka. Nálet je dost silný, samičky se prokousávají kůrou a kladou vajíčka, asi třicet i víc každá… kolem je vidět dost souší kůrovcem již opuštěných, hodně zelených stromů je vytěžených… „Asi dvacet procent z těch stromů tady nebylo napadeno kůrovcem… třeba zrovna tamten“ ukazuje mi Jaromír a má pravdu. „Ne že by na tom záleželo, tady a teď, ten brouk by do nich nalít v následujícím rojení, ale ukazuje to neprofesionalitu těch, kdo vyznačovali těžbu.“ No, dvacet procent je dost, i když není úplně snadné odhadnout, který strom napadený je a který ne, říkám si. Nejednou už jsem se snažil vymýtit kůrovce v lese, a musel jsem u toho brát i stromy, které vypadaly zdravě… ale to ví jistě i Jaromír Bláha: „ Jistě, toto není hlavní problém. To podstatné je, že se kácí v oblasti, která byla označena za bezzásahovou. Tedy těžebně bezzásahovou“, upřesňuje. „dosazovat se tady smí, ale kácet by se nemělo“. Ano, je vidět, že se tady dosazují stromky do oplůtků – a jelikož jsem zvědavý, jdeme se do nich podívat: jedle a buk. Vyjadřuji nahlas své přesvědčení, že mnohem větší smysl, než budování oplůtků, ve kterých stromky stejně (očividně) živoří v trávě, by měla redukce početních stavů vysoké zvěře na Šumavě. „Ano, přezvěření taky vnímáme jako veliký problém, jestli se má změnit druhové složení na Šumavě, zcela určitě se to neobejde bez snížení stavů zvěře“. Vida, zase jsem se s Jaromírem Bláhou shodnul… Abych se vrátil k jádru problému, ptám se ještě Jaroslava, co si myslí, že je tedy hlavním problémem Šumavy v boji proti kůrovci, když jím není těch 20 % stromů vytěžených navíc: „Je to nejasnost pravidel, nejasný management. Tento se za posledních 20 let x krát změnil, jsou nejasná pravidla, špatné hranice prvních zón, jsou rozdrobené, někde se zasahovat smí, jinde ne, někde trochu, a nikdo neví kde co přesně.“ Tedy, „prase se v tom vyzná“, doplňuji já… „asi tak… Je třeba sjednotit první zóny, které se nechají přírodě napospas, pro přirozenou sukcesi, a ty musí být „svaté“. Kolem nich vytvořit nárazníková pásma s jasně danými pravidly péče. Nejde nám primárně o pár stromů v nějaké malé první zóně, ale tady v těchto místech jsme v centrální části parku, která by měla zůstat bezzásahovou. Konec konců, všude kolem je vidět, jak se les sám zmlazuje, v každé světlince, v každé kdysi poškozené části!“ Ano, je to vidět všude kolem, fotím si pro dokumentaci zmlazení na tlejícím dřevě, jeden z typických jevů na Šumavě. Je tady nádherně, kůrovcovi navzdory, a modrým tečkám na stromech též. Mocné síly přírody to zvládají i bez pomoci motorových pil.

Cestou od pokácených stromů projevuji přání vidět Ptačí potok, který onomu místu dal jméno. Jaromír mne tam s nadšením doprovází: „Je to nádherné místo, nádherný potok. Je krásné, jak „pralesovitě“ krajina dokáže vypadat už po pár letech bez lidského zásahu!“ Zastavujeme se u potoka, který míří rychlými skoky dolů údolíčkem, přes které jsou občas napadané pomalu tlející kmeny stromů. Na některých už vyráží zmlazení, všude kolem rostou borůvky, létají ptáci, motýli… Vnímám přirozenou krásu proměňujícího se lesa, a nahlas lituji, že se sem nevodí exkurze nevěřících, protože TADY by museli uvěřit… nebo ne?

Po této exkurzi do samého středu problému jsem se rozloučil s blokádníky, zanechav jim celty pro provizorní přístřešky při jejich těžké službě a občerstven jsem se vydal dolů, na Modravu. Protože jsem chtěl vědět, jak se na věc dívají i místní obyvatelé, udělal jsem si takovou mikroanketu a přeptal se dvou obyvatel na jejich názor:

Muž, asi 50 let, prodavač: „Nesouhlasím s blokádou! To, co tady Duha dělá, je „velkochov kůrovce“ Vždyť chtějí zlikvidovat naše lesy, vše zelené kolem nás! No, taky se mi nelíbí, že tady jezdí tolik kamionů se dřevem přes vesnici, ale kdo za to může? S kůrovcem se musí bojovat hned, jak se objeví, ne ho pěstovat! A co ty první zóny?! Proč není jenom jedna, zrcadlová k německé? Kolem ní nárazníkové pásmo, a tam ať se děje co příroda chce!…“

Žena, asi 35 let, úřednice: „Nesouhlasím s blokádou! Všichni naši známí, co sem léta jezdí, tvrdí, jak tady ubývají stromy, jak je jich plno suchých! Já chci, aby to tady bylo zelené! Vadí mi ta auta, co jezdí přes vesnici šedesát a víc, ale kůrovec se musí ničit, hned jak se objeví! Já vím, že ty lesy byly založené člověkem, ale podívejte jak jsou krásné, to nejsou umělé lesy!“

Já vím, že tento prostor je malý pro nějaké velké závěry, ale přece jenom si ho dovolím udělat, jenom takový malý, soukromý, a nabídnu vám ho ke zvážení: Myslím si, že naproti všem nadávkám, se kterými se členové Hnutí Duha potýkají, navzdory všem, i fyzickým hrozbám, kterým čelí Jaromír Bláha, navzdory transparentům proti Duze, které visí na modravském domě, že naproti tomu všemu dělá Hnutí Duha přesně to, co jednou všichni škarohlídi ocení. Ano, Hnutí Duha chce, aby byla lepší zonace, a pokud možno minimum prvních zón, Hnutí Duha chce, aby měli práci místní dřevorubci a ne pražské firmy zaměstnávající Ukrajince a Vietnamce, Hnutí Duha nechce kamiony jezdící přes Modravu s dřívím kamsi do Paďous do Rakouska a chce, aby hmota zůstávala v místě pro místní firmy a pro místní obyvatele na stavby a na topení. Jediný rozdíl je ten, že Hnutí Duha „myslí“ dlouhodobě, tak, jak by měl myslet dobrý hospodář – nejenom na příští rok, nejenom na nejbližší volební období, ale na příští generace, staletí! Tak, jak se myslívalo dřív! Želbůh, v tomto šumavském sporu se odráží spor, který je viditelný i na celostátní úrovni: upřednostňování krátkodobých cílů před dlouhodobými, život na dluh, naslouchání líbivým slovům místo argumentům. Les je zahrádka, která se sklízí zhruba jednou za 150let – a to je příliš dlouhá doba pro mnohé politiky, hospodáře, podnikatele. Ale neměla by být dlouhá pro lesníky, ti jsou na tyto dlouhé časy zvyklí. Snad žádný lesník, přinejmenším v Evropě ne, nemýtil les, který sám zasázel… vždy ho kácí až několikátý lesník po něm – a to je to, na co bychom měli myslet. Jestli chceme našim potomkům zanechat Šumavu opět zalesněnou stejnověkými holinami, kde se budou stejné problémy s kůrovcem opakovat, anebo Šumavu různověkou, s pestrým dřevinným složením, která nebude podléhat nejenom kůrovci, ale ani vichrům nebo změnám prostředí. K tomu, aby se změnil většinový názor společnosti, nestačí ovšem jedna blokáda na Ptačím potoce! Bude potřeba odstranit mnoho „blokád“ v našich myslích. To ale taky není otázkou pouze jednoho volebního období…

V Chlumci, 21.července 2011

Karol Lesný