Příběh jednoho malého šumavského rašeliniště

1. 9. 2012

Mohli bychom začít jako v pohádce (také si je lidé vypravují a myslí na ně, když chtějí utěšit):

Bylo jsem s vámi 4 000 let a bylo jsem s vámi rádo. Vzpomenete si někdy na mě, měli jste mě rádi? Asi ne, když jste přivodili moji smrt. Ne, takhle opravdu ne, to do pohádky nepatří, to je naše dnešní realita a náš svět, promiň laskavý čtenáři za špatný začátek.

Když jsem se narodilo, právě ze Šumavy ustupoval ledovec. Chvíli jsem na sobě hostilo jenom rostliny a keře spolu se severskými zvířaty, jindy jsem zase bylo plné hlasů ptáků v teplém listnatém lese, a postupně jsem rostlo a bobtnalo rašelinou. Potom přicházeli lidé jako lovci, přišly i jehličnany, nakonec jste začali kolonizovat okolní přírodu a také využívali moji rašelinu. Voda ze mě pomalu stékala do Vltavy a skrz balvany jejích čertových proudů, podél Čertovy stěny ke krásnému sídlu, které jste vytvořili, Vyššímu Brodu. Potom jste okolo mě pásli dobytek, sekali louky a také jste si ode mě brali dřevo. Bylo jsem dospělé, mělo jsem vás rádo. Teprve před 60 lety jsem mělo málem na mále, jak říkáte. Shovívavě jsem však sledovalo vaše snažení, když jste stavěli Lipno. Nakonec mi jeho voda začala šplouchat na okraj mého těla. Těšilo jsem se na budoucnost s vámi.

Vůbec mě za těch 10 000 let nenapadlo, že jednoho dne budete potřebovat „místo“ pro nějaké krátkodobé aktivity a že přijedete s buldozery a bagry. Všechny informace, co jsem ukládalo, a také rašelinou hmotu odvezete, a na podkladu, který tu nechal ledovec, postavíte své stavby v zájmu vyšších cílů a rozvoje.

Mělo jsem smůlu – nebylo jsem chráněné vašimi zákony, ani v národním parku, o morální ochraně nemluvě, prostě jste mě již nepotřebovali, ani mé plody, houby živočichy… jen ty plochy, na kterých jsem žilo, ty se vám hodí…

Můžeme v příběhu najít inspiraci, zamyšlení a odpovědi na to, zda a proč potřebujeme i přírodu na Šumavě, a proč zde má své místo? Podobně potřebujeme znát odpovědi, co bude a co se stane po „té“. Takových „malých šumavských“ příběhů je bezpočet, a dějí se denně.

Alois Pavlíčko